Dynax Fotograf 2016 - Luboš Ulč: „Jak jsem se stal fotografem…“
Narodil jsem se v Mladé Boleslavi 1. ledna 1956, 10 minut po půlnoci, jako jeden z prvních občanů Československé republiky (tehdy ještě ne socialistické – alespoň podle názvu) toho roku. Byla to neděle a nedělňátka prý mají v životě štěstí. No nevím, ne všechno v mém dosavadním životě bylo procházkou růžovou zahradou, ale získání titulu Fotograf roku 2016 by tomu asi odpovídalo. A kromě toho znám dnes (tj. 18. 4. 2017) už 13.323 dny moji drahou ženu, což je také obrovské štěstí, které mě potkalo.
Mým první foťákem byla ALTISSA 6×6 (ani nevím, kde skončila), občas jsem si (ovšem jen pod dozorem) půjčil dvouokou zrcadlovku Rolleicord 1a po mém dědovi, kterého jsem bohužel vůbec nepoznal, protože zemřel 15 let před mým narozením (ještě ji mám schovanou, i když jsem do ní film nezaložil nejméně 45 let a už asi nezaložím). Fotky jsme chodili dělat do tzv. Rudého (od r. 1968 Dětského) koutku v naší ulici, kde byla vybavená fotokomora. Bohužel žádné fotky z té doby už nemám. Jako malý kluk jsem koketoval i s pohyblivými obrázky, důkazem čehož je fotka, jak mám u oka Admiru 8F, ale film mě nakonec minul (a do dneška míjí i video) velkým obloukem.
Od nástupu na Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v roce 1971 jsem po dobu více než 10 let nevzal foťák do ruky a fotit jsem začal zase až v roce 1982, když se nám narodil první syn. Myslím, že jsem v té době měl Smenu 8M, ale jistý si tím nejsem, protože na fotkách z té doby mi – nevím proč – chybí EXIF. V roce 1984 jsem pak nafasoval Prakticu PCL 3, kterou jsem po čase vyměnil za MTL 5, ale fotil jsem hlavně snímky vysloveně rodinné. V letech 1984-6 jsem měl k dispozici i Minox A, ale fotku z něj snad už dnes nemám žádnou. K 30. listopadu 1992 jsem ukončil službu v ČSLA a přišel o Praktiku, ale po následném nástupu do firmy Minolta (kopírky, faxy, tiskárky – foto ne, to byla jiná divize) jsem jako vánoční dárek od vedení firmy dostal jednoduchý kompakt téže značky, který jsem záhy vyměnil za kompakt o něco lepší, již s motorovým posunem filmu. Asi v roce 1994 jsem si za zaměstnaneckou cenu 12.300 Kč koupil zrcadlovku Minolta 5xi s objektivem 28-80xi, pak přikoupil ještě Sigmu 70-210. V roce 2002 jsem pak koupí Minolty Dimage S404 vstoupil do digitálního věku, a kromě rodinných fotografií jsem začal fotit i něco jiného, zejména v rámci různých zájezdů. A pak už to šlo rychle – S404 jsem brzy vyměnil za S414 (ještě ji mám schovanou…), pak přestoupil na vyšší level a pořídil zrcadlovku Dynax 7D.
Dnes už ani nevím, jak jsem narazil na stránky www.dynaxexpedicia.net, ale 30. listopadu 2008 jsem se zde registroval a hned se přihlásil na nejbližší akci, která se měla konat už v prosinci v Srní, ale nakonec byla přesunutá na leden do dnes již legendárního hotelu Radešov, známého spíš jako U Rudolfa (kdo nezažil, neví o co přišel, zejména při později tam konaných akcích). Vyrazil jsem trochu s obavami, co mě čeká, ale přestože se obtížně seznamuji a navazuji kontakty (zvláště s tzv. něžným pohlavím), na místě jsem rychle získal pocit, že se se všemi znám už dávno – a ten pocit se při dalších akcích jen prohluboval. 7D jsem pak vyměnil za A700, tu pak za A850. Protože jsem ale postupně přestával věřit (kvůli tehdejší politice Sony) v budoucnost A-mountu a elektronický hledáček mě vůbec nelákal, začal jsem zvažovat migraci k jinému systému. 
Jednou z kapek bylo, když jsme při podzimní Šumavě 2011 leželi v trávě u Filipovy huti a zkoušeli vyfotit broučka. A850 s makroobjektivem Minolta 100/2.8 jezdila tam a sem, kolegové s Canonem přilehli a bylo to tam. Nicméně jsem ještě chvíli odolával, ale na podzim 2012 jsem pak také podlehnul davové psychóze, vyvolané jistým J.Š, a když jsem narazil na inzerát Čendy (CE), který nabízel mírně jetého Canona 5d MkIII za zajímavou cenu, bylo po bezesné noci rozhodnuto. Přechod na Canon jsem zvládnul v podstatě bez finančních ztrát, rychle jsem znovu pokryl všechna ohniska, která potřebuji a přiznám se, že i některá, která ve skutečnosti nepotřebuji – můj problém je v tom, že se neumím některých věcí, které jsem nakoupil, zbavit. Do dnešního dne změny systému nemám důvod litovat.
Ale zpátky k focení. Postupně jsem přestal fotit jen rodinné fotky, začal jsem víc fotit i něco jiného, zejména krajinky; tady se snažím držet zásady jednoho nejmenovaného kolegy „kam nedojedu, tam nefotím“, takže i když obdivuji fotky pořízené třeba z vrcholků hor, vím, že něco takového nikdy vyfotit nemůžu, protože tam bych už nevylezl. 
Rád fotím letadla, ale monstr akce typu Mošnov, Pardubice apod. mě vůbec nelákají a menších leteckých dnů, na kterých jsem se rád potkával s Pavlem Burdou, ranovakem a dalšími, je bohužel čím dál tím míň. Bylo období, kdy jsem ráno z domova neodcházel bez fotobrašny, ale když jsem si pak uvědomil, že ji s sebou jen tahám a foťák nevytáhnu, přestal jsem. Když jsem třeba cestou někam narazil na zajímavou scenérii, která by stála za zaznamenání, buď nebylo kde zastavit, nebo jsem byl v časovém presu. No a když pak bylo kde zastavit a nespěchal jsem, bylo třeba mizerné světlo. 
Dnes v podstatě fotím skoro jen na akcích pořádaných naší komunitou, dokumentuji akce, pořádané školou mé ženy, jako jsou vernisáže výstav prací žáků, módní přehlídky, soutěže apod., a jen málo kdy i něco jiného. A pochopitelně opět – zejména od narození prvního vnuka – přišly na řadu i fotky rodinné. V podstatě mě dnes ani nebaví vzít foťák a sám jen tak někam někam vyrazit fotit – asi k tomu potřebuji kolektiv stejně postižených, ale zase hledat nějaký fotoklub v Plzni se mi nechce.
A když už něco nafotím, dlouho mi trvá, než nafocené zpracuji – mým neštěstím jsou velké karty… Dřív jsem přišel domů a musel jsem stáhnout fotky do PC a uvolnit místo na kartě na další focení, ovšem od té doby, co mám několik karet 64 GB, můžu fotit a fotit… Dalším mým problémem je pak to, že mám příliš mnoho různých úložišť – tři PC, v každém nejméně dva HDD, notebook, tři dvoudiskové NASy, tři externí HDD 2,5“, tři externí HDD 3,5“ a všude je něco - snažím se, aby nic nebylo jen na jednom místě a tak si v tom dělám větší a větší zmatek. Sice jsem si kdysi zavedl systém adresářů podle jednotlivých roků a v nich podle akcí či témat, ale někde jsou jen fotky surové, někde i zpracované a je v tom neskutečný nepořádek. Snad se mi jednou podaří to utřídit, vymazat veškerý odpad – už jsem s tím začal, ale do konce to opět nedotáhnul…
Kromě toho, že něco z nafoceného prezentuji tady na serveru a občas něco na facebooku, od roku 2007 dělám vlastní kalendář; sám si fotím, sám si sázím, sám si tisknu a vážu a následně rozdávám – v posledních letech je to cca 170 kousků. Ovšem je čím dál tím těžší vybrat 12 fotek k jednotlivým měsícům + fotku titulní, zvlášť od té doby, co dělám kalendář monotématický. K tomu jen poznámka – jeden z kalendářů dostává kamarád, který pracuje ve věznici na Borech. Po skončení roku prý fotky z něj nechává zarámovat a v rámci humanizace vězenství pověsit na stěny. Nemám a doufám, že ani nebudu, mít možnost si to ověřit, protože věřím, že za tamní bránu nikdy nevstoupím.
Na závěr chci konstatovat, že jsem opravdu velmi rád, že se mi podařilo před téměř deseti lety narazit na tuto partu, která mi hodně dala, a i fotograficky mě určitě někam posunula. Jen mě mrzí, že v posledních letech to tady trochu skomírá. V minulosti se na fóru objevovaly příspěvky skoro každý den, přidávali jsme fotky, diskutovali o nich i o lecčems dalším. Vím, že hodně mladších si pořídilo rodinu a nemá tedy čas a mnozí ani dostatek financí na to, aby jezdili na společné akce jako dřív, ale ať mi nikdo netvrdí, že vůbec nefotí a nemá čas se o to podělit. Silným konkurentem je dnes facebook, ale zatímco tady je systém a není problém pak třeba dohledat něco z minulosti, na facebooku je to téměř vyloučené; na druhou stranu fotky na facebooku určitě mají větší počet shlédnutí. Ocenil bych (a sám bych se měl také přičinit), kdyby to tady zase trochu ožilo – pak by nemohlo dojít k tomu, že přestože je nás tady aktuálně registrovaných 501, v soutěži 2016 se objevilo jen 18 fotografií, které obodovalo jen 19 registrovaných, přičemž tři z těch, kteří fotky do soutěže dali, pak sami ani nebodovali. Tak se snadno mohlo stát, že jsem se stal Fotografem roku 2016 – opakuji, že podle mého názoru nezaslouženě…
A na úplný konec děkuji těm, kteří mi dali body a mysleli to upřímně.
Luboš Ulč
Poznámka admina: Lubošovu tvorbu (nakoľko nemá vlastné web stránky) si môžte pozrieť na našom webe.
