Musím přiznat, že si mne focení získalo víceméně až v digitálním věku. Ne že bych nikdy nefotil na film, ale bylo to takové normální turistické cvakání s podivným výsledkem z místního fotolabu. Pak jsem se jednou rozhodnul a koupil první digitál - Minoltu G400. Cigárpixla s docela solidním obrazovým výstupem. To mohlo být asi tak v roce 2003. Pak jsem se stal tak trochu mimochodem členem místního fotoklubu (příbuzný jej zakládal a potřeboval “ovečku”). V roce 2006 přišla první digitální zrcadlovka - Minolta 7D s gripem a 17-35mm objektivem. A rozhodnutí, že to bude stačit. Nevydrželo dlouho a tak se brašna postupně plnila dalšímy skly a jiným harampádím. A taky první tele - minolta 200/2,8 a první TC (sigma 2x) později minolťácký TC 1.4x a 2x. A tehdy jsem definitivně propadnul. Propadnul přírodě, byť by z fotek vypadalo, že jenom ptákům. První kryty, první fotovor, první fotky co trochu za něco stály. A tak jsem se 7D prolezl pár rybníků, podíval se na Korsiku, Sardini, prošel a prolezl kus Alp. Kdo 7D měl, nechtěl ji dát z ruky. Přesto s příchodem Sony A700 přišla touha a tak se jeden z prvních v ČR objevil u mne. Nejdůležitějším aspektem byla citlivost - všude omílaný a proklínaný šum mi byl už tenkrát fuk. Co mne trápilo byla rapidní ztráta kresby na vyšších citlivostech. Tak se 7D posunulo na funkci záložního těla. Pak se mi podařilo koupit bazarovou tokinu 300/2,8. Starý, otřískaný kus skla. A nastalo trápení. Pořád jsem nebyl spokojený s ostrostí fotek. Prostě to nebylo ono. Testovací fotky celkem dobrý, realita nic moc. Nějakou dobu trvalo, než jsem přistoupil na myšlenku, že manfrotto 55 s manfrotto 141 hlavou prostě tuhle sestavu neudrží. A tak jsem si od známého půjčil gitzo a bylo rozhodnuto. Nakonec jsem koupil benro na 18kg (dnes bych si za to gitzo připlatil) a gitzo polokulovou hlavu na 30kg. A bylo to výrazně lepší. Přešla nějaká doba a na 7D odešlo ostření. Tak ji nahradilo sony a55. Ač do té doby odpůrce liveview jsem si jednou vzal ke krmítku. První poznatek - mrznou tomu baterky. Druhý - LV je dobrá věc :-). A tak se A55 stala primárně používaným přístrojem. Za tu dobu jsem začal pracovat s více blesky - nejdříve při domácích fotopokusech, později venku, při focení ptáků. U blesků jsem se vždy snažil o to, aby jejich použití nebylo vidět.

Mezi moje další koníčky patří hlavně hory a lezení (ideálně lezení v horách). Takže mám projitou značnou část Alp. Milovanou oblastí se ale stalo francouzké Chamonix. Právě tady mám už pár let plán na cestu v jihovýchodní stěně Mont Blanc - Andělský pilíř. Celá tůra představuje asi 5dní v horách s návratem přes vrchol Mt. Blancu z toho jeden by měl být lezecký - cca 1000 výškových metrů ledu a mixů. Vloni jsme byli připravení na bivaku pod stěnou, ale počasí nepřálo. Tak se snad podaří někdy příště. Jinak lezu skoro po všem - skalky, skály i led. A když mne někdo vezme s sebou rád si sjedu nějakou vodu. Coby dorost a mladší muž jsem jezdil na závody, tak si to rád zopakuju. A posledním “koníčkem” se mi na začátku léta stala dcera Bára. Ta se postarala o to, že na jiné není moc času.

Soutěží se moc neúčastním. Ne že bych nebyl soutěživý typ, ale nějak se vždycky nemůžu dokopat k výběru fotek. Zdejší soutěž je tedy tak trochu vyjímkou. Kromě toho se s fotoklubem pravidelně účastním mapového okruhu Nekázanka, kde se mi daří umisťovat. Fotky v přiložené galerce jsem se snažil vybrat jako ukázku toho, co fotím a jsou i staších dat. Pokud Vás některý ze žánrů zaujal, koukněte na mé webovky, snad Vás potěší i další fotky (ač jsou zde často spíše fotoreporty).

Focení ledňáčků jsem propadl v roce 2007. Tenkrát jsem vyfotil prvního. Fotka tragická (minolta 7D, 200mm+2x tc, blesk - situace bez blesku ISO 400, F5,6 a f 1/40). A tak jsem se do toho zakousnul a postupem času začal k potoku tahat dva blesky. A podařila se mi první kloudná fotka ledňáčka. Další léta jsem každou volnou chvíli trávil hledáním, poznáváním a focením těchto úžasných stvoření. První pokusy (z velké části neúspěšné) o netradiční fotky. Např. ledňáček focený širokáčem nebo snaha vyfotit ho při lovu. A na zdi stále několik let starý kalendář od Haladyho. Přišlo období poznání a výzev. A já si vybral to nejtěžší. CHCI FOTIT LEDŇÁČKY POD VODOU. Jak malej umanutej spratek. CHCI. První vize - Naučím ledňáčka lovit na jednom místě. Malé akvárko akorát na foťák potopím a zatížím (potvora Archimedes) a do něj dám foťák. Před akvárkem ohraničím kousek vody a do ní dám rybičky. Blesk na stativu nad vodou. Všechno se bude odpalovat na dálku. První pokusy, první tragické fotky. Bojuju s ostrostí, světlem, pozadím a odlesky. Akvárko číslo dvě už má dvě komory, jedna bude suchá pro foťák, druhá je prostor pro rybičky. Akvárko do potoka tak, že suchá komora má kraj jen centimetr nad hladinou. Jeden blesk se stěhuje pod vodu (velká sklenice od okurek a dvě cihly). První z mého pohledu použitelná fotka je po pár dnech pokusů na světě. Ale pořád to má mouchy. Ledňáčci při lovu cákají a to převážně vodu z komory s rybičkama do komory s foťákem. Takže u rybiček se snižuje hladina. Kromě toho se rybky drží převážně v rozích u skla - ty jsou ale mimo záběr aby nebyly vidět zadní rohy akvária. Takže další akvárko už je postavené na míru objektivu a má boční stěny pod úhlem. Zadná stěna má poměr stran 2:3, vedle suché části jsou připravené držáky na zátěž. část pro foťák má kryt a část pro rybky díru se sítí, kudy pritéká voda. Dva blesky pod vodu v domorobo krytech (odpadová trubka, zátky, těsnění, sklo). První pokusy, první zklamání. Voda se po prvním útoku zkalí. Na vině je přítok vycákané vody. Je u dna a voda se doplní příliš rychle a vezme s sebou nešistoty ode dna. Řeší to kousek molitanu nalepený zvenčí přes díru. Funguje to. Paráda. Těším se. Příštích pár dní prší, hladina lítá nahoru dolu. Voda je žlutá, viditelnost tak na 30cm. Na fotce asi na 15cm. Koukám na předpovědi a je mi jasný že to bude pár dní stejný. A pak bude dlouho trvat, než se voda pročistí. Takže další plán. Akvárko tentokrát veliké a bude nad vodou. A bude v něm čistá voda. Mezitím přišla další zima. Kalendář od Haladyho vystřídaly fotky od Charliho Hamiltona Jamese. Stavba podle objektivu se osvědčila. Do akvárka dávám prohnutou králičnu a na ní stavím dno a pozadí. Pro kamení jedu 20km do Dračice. Pěkný tmavý s řasami je asi 2km od auta a táhnu dva kýble kamenů v rukou. Stolek a akvárko je na místě, ledňáček se na něj naučil. A tak jsem donesl 60 litrů čisté vody (zajímalo by mě, co si myslí lidi které občas cestou potkám, třeba o divným týpkovi co nese lesem akvárko nebo kanystr s vodou) vyměnil a začal fotit. A další dny taky. Do akvárka přibylo vzduchování aby rybky nechcípaly a filtrace aby se tolik nekalila voda. Jede to z autobaterky. Chodím k potoku jak soumar (přeci jenom to je kousek dál od civilizace), dolévat čistou vodu a měnit baterii. Ale úsilí se nakonec vyplatilo a vznikla fotka v galerii. Vybral jsem ji z několika set fotek ledňáčka pod vodou. K pořízení jsem použil sony A55, objektiv tamron 17-50mm, dva levné čínské blesky, systémák sony hvl56 a dálkovou spoušť. A kabeláž co to všechno pospojovala. Když se na to podívám, šla by tahle fotka udělat s běžným setovým vybavením, bleskem a odrazkami. Pro někoho možná zklamání,pro jiné inspirace. Nejdůležitější je totiž poznání foceného objektu. Od prvního akvárka k vítězné fotce (stále nejsem spokojený, takže se určitě bude pokračovat) byla čtyři roky dlouhá cesta. Cesta plná pokusů a omylů. Cesta, co stála spoustu času i peněz. Cesta, co stála za to. Protože i cesta může být cíl.

Marek Čech

Malá ukážka z Markovho portfólia

Značky: 2012, dynax fotograf, súťaž