foto chuanvaldez

Obvyklé CV psát nebudu, jen takové to “fotografické,“ od počátků někdy po r. 1960 (to už snad ani není pravda) až k dnešku, kdy si stále víc uvědomuji svou v mnoha směrech limitující nedostatečnost. Ale fotit stejně nepřestanu…

„Příklady táhnou“ a tak to bylo i u mne - co si pamatuji, tak můj táta vždycky fotil. A nebyly to jen rodinné fotky; hodně cestoval a měl tedy docela široké spektrum objektů. Jak bylo tehdy obvyklé, sám si své negativy a i následné papírové pozitivy zpracovával. Časem se vypracoval až k vyvolávání barevných diapozitivů – a to už byla úplná věda. Nevím, jaké fotopřístroje zpočátku používal; doma sice mám po něm pár historických “bedýnek,“ ale z nich mohu k jeho fotografování s jistotou přiřadit pouze Zeiss Ikon 6×9, který je stále plně funkční a ve sbírkovém stavu. Zato si dobře pamatuji vyvolávací alchymii - v koupelně, kvůli potřebě tekoucí vody, přízračně osvětlené Aladinkou a na tálu přes vanu vyvolávací tanky, misky, zvětšovák s maskovacím rámem, tikající expoziční hodiny a lecjaké další potřebné “haraburdí,“ ve vaně pak pračka fotek…

No a v té koupelně jsem samozřejmě nemohl chybět – napřed překážející pozorovatel, později pomocník a nakonec jako po tátovi druhý uživatel s vlastní tvorbou. Začátky to samozřejmě byly všelijaké; díky nonšalantnímu přehlížení otcovských rad ponejvíce mizerné. Od táty jsem dostal, coby svůj první fotoaparát, bakelitovou Druoptu-Druex 6×6. Fotil jsem s ní ve škole, na školních výletech, brigádách a při dalších podobných příležitostech. Kupodivu stále mám jak negativy, tak i ty zvětšeniny, které jsem nerozdal. Jenže obojí je pohříchu nejen šedivé a neostré, ale většinou jsou to naprosto hloupé “cvaky“ bez jakékoliv myšlenky a hodnoty. Navíc už si ani nevzpomínám na jména alespoň těch vyfotografovaných spolužáků a kantorů, natož kdy a kde… Běžně tehdy užívaným byl svitkový film Fomapan 15° DIN, hodnota ISO tedy 25, světelnost objektivu 1 : 6,3 – sluníčko bývalo prakticky nevyhnutelnou nutností…

Táta v těch mých “štěněčích“ létech už poměrně dlouho (asi od r. 1952) používal kinofilmový fotoaparát Pentacon Contax D, ke kterému si opatřil bohaté příslušenství a který mu vydržel do konce života. Ne tak já – po celkem krátké epizodě s Flexaretou VIIa, což byl už docela moderní přístroj 6×6 typu Rolleiflex Baby nebo Yashica Mat 124, leč bez vestavěného expozimetru, ale s vložkou a speciálním hledáčkem pro kinofilm, jsem si někdy po r. 1970 koupil Prakticu LLC. No to byl konečně stroj! Především měl integrovaný ručičkový expozimetr (CdS – žádný selen) v hledáčku s klínovým dálkoměrem - koukalo se do něj v ose a ne jako “husa do flašky“ (jako do té Flexarety), kovovou štěrbinovou závěrku (žádná vytahaná plátýnka) a navíc na něj pasovaly tátovy objektivy (M42). Ba dokonce nové ‘electric‘ objektivy umožňovaly měření i ostření při otevřené cloně – ta pak zaskakovala na určenou hodnotu až při expozici… no prostě paráda. Jediné, co mi časem začalo chybět, byl motorový převíječ a tak jsem si ho postavil spolu s elektromagnetickou spouští a rádiovým ovládáním. Fungoval výborně na tehdy hnízdící poštolky v letňanském hangáru (kam jsem po škole v r. 1968 nastoupil coby mechanik k vrtulníkům Mi-1).

Později jsem ale začal profesionálně létat na An-2 (1973). Problém byl v tom, že tehdy zákon striktně zakazoval jakékoliv pořizování záběrů ze vzduchu a jeden nikdy nevěděl, kdo a pro koho pracuje (šlo samozřejmě o VKR a StB); a ať se na mne parašutisté nezlobí, ale zrovna u nich to byla velmi aktuální obava. Fungovalo to tak, že při létání pro film, TV, geology atd. bylo na palubě víc “dozorů,“ než filmařů. Zažil jsem dokonce během letu rvačku o kameru v otevřených dveřích, kdy se StBákům nelíbilo švenkování po krajině při natáčení pozůstatků po dávném rýžování zlata na Otavě. Jenže létání si prostě fotografování žádalo - byla to neskutečně pestrá nabídka nádherných příležitostí k záběrům. Abych tedy byl nenápadný, opatřil jsem si malý “špionážní“ foťáček – prostějovskou Mikromu II. Byla solidní kovové konstrukce, na 16 mm film pro filmové kamery a pořizovala velmi slušné snímky. Jenže se nehodily pro zvětšování a i jejich projekce byla problematická.

Moje “minolťácká“ éra započala v r. 1978, kdy jsem dostal díky kamarádovi možnost odebrat na poukaz ministerstva obchodu Minoltu XD-7. Znal jsem ji už z pražské výstavy Interkamera a tak jsem, navzdory ceně, neváhal; v té době si normální smrtelník mohl něco podobného koupit pouze, pokud se to objevilo ve slavném fotobazaru u pana Havlíka v Lazarské ulici. Tělo se záklaďákem Rokkor MD 1,7/50 stálo 9 900 Kč a dalších 5 tis. Kč stál W-Rokkor 2,8/28. mm. ’135‘ na mne nezbyla, tu jsem sehnal až později díky “vedlejšáku“ u Omnipolu - revizím napřed dvou L-40 Meta Sokolů a později Aera Ae-145 západoněmeckých majitelů. S dvěma z nich jsem potom po dlouhá léta udržoval přátelské styky a ti se také stali mými “dvorními“ dodavateli fototechniky (vyjma té 2,8/135 mm mi časem dovezli překrásný malý zrcadlový Telemirror Rokkor 5,6/250 mm, zoom 4,5/70 – 200 mm, tyčový blesk Metz MB-45 CT-1 s telepředsádkou a s přídavnou externí řídící jednotkou, expozimetr Minolta Autometer III s příslušenstvím a konečně winder- převíječ, který jsem si ovšem v mezičase zase postavil a stále ho ještě mám). Idylické doby skončily poté, kdy jsem se cítil natolik krytý, že jsem se jednou rozhodl toho L-40 “Meťáka“ místo na Ruzyni (kam jsem musel dojíždět a složitě si vyřizovat vstup) opravovat v hangáru Aeroklubu Praha-Letňany, kde jsem měl domovskou základnu a také vše potřebné. Přeletěli jsme ho se známým zkušebním pilotem VZLÚ Tondou Vlasákem a jen jsem začal na něm dělat, tak se tam najednou objevil jistý plukovník. Když ho uviděl -byl krásně nastříkán lesklým akrylátem- prohlásil: „No prosím, takhle má vypadat udržované éro!“ Pak si ale všiml toho ’D‘ imatrikulační značky a bylo zle. Moc zle… No, nakonec mne při výslechu na StB zachránil Omnipol – to byla už tehdy mocná firma a hlavně: devizy byly jednoznačně na prvním místě. Sluší se dodat, že hned ve vedlejším hangáru (tzv. Stará Aerovka) se generálkovaly MiGy – proto ten rozruch. Revize jsem sice dělal i potom, ale zase jen na Ruzyni a to rovnou v hangáru vládní letky ministerstva vnitra – pěkně pod dozorem…

Doba se potom přece jen posunula a tak jsem už fotografoval víceméně “veřejně“ nejen z posuvného okna kabiny své Anduly, ale občas běhal i dozadu ke dveřím. Fascinovaly mne mraky; jejich nekonečná variabilita tvarů a kupodivu i barev. Pohled na ně z letadla se velmi odlišuje od pohledu ze země, bohužel ho ale nejde vždy fotograficky postihnout v plném kontextu s okolím – s tím obrovským prostorem okolo, pod a nad nimi, kdy třeba pod prší a nad září slunce. To dokáže jen osobní prožitek. Další nezanedbatelnou radostí byly přelety; létali jsme je v nízkých hladinách, obvykle okolo 100 m nad terénem (vyjma rozsáhlých aglomerací a lesů, kde případný ’nouzák‘ nedával příliš nadějí na úspěch) a občas trošku kličkovali kvůli nějakým těm fotogenickým zajímavostem na trati, jako byly hrady apod. Tuze lákavý byl prostor pod vznosným obloukem Žďákovského mostu (cca 300 x 50 m), jenže tam bylo trvale příliš mnoho možných svědků. Skvostný, ale z kabiny éra fotograficky nezachytitelný, byl průlet mezi věžemi (Baba a Panna) hradu Trosky (už je to promlčené)…

Minolta XD-7 byla opravdu skvělý aparát – předvolba clony či času a manuál, LEDkový expozimetr, zobrazování času a optickým odečítáním z objektivu i clony v hledáčku vybaveném diagonálním klínovým dálkoměrem a integrovanou klapkou pro dlouhé expozice ze stativu, expoziční korekce +/- 2 EV, elektrická spoušť, příjemné tlumení zrcátka, hladký chod převíjení, napájení dvěma malými “knoflíky,“ které vydržely neskutečně dlouho – prostě skutečně kvalitní mašinka s kvalitními objektivy, jejíž design použila i fi. Leitz pro svůj model Leica R4. K naprosté dokonalosti jí tak chyběl už jen ten AF…

Ale firma Minolta Co., Ltd. nespala – v r. 1985 přišla s typem Dynax (dtto v USA Maxxum, v JPN Alpha), jenž měl jako první na světě prakticky použitelný AF (vyvinutý na základě odkupu technologie od Leitze z r. 1970). Byl stále ještě na kinofilm a měl nový, větší bajonet –’A‘. Já ale jsem se k němu dostal až v r. 1999 nákupem Dynaxu 7000i (na trhu od 1988) od kamaráda-profíka, včetně dvou objektivů (Mi 3,5-4,5/28- 85 mm a Soligor 4,5/75-200 mm) – vše za pouhých 10 tis. Kč (Soligoru jsem musel opravit poškozené ostření přesazením ozubeného prstence, Minoltě pak vydolovat z pod lamel clony pavoučka-nadšence i s jeho pečlivě na čočku nalepenou sítí). Byl to další skvost se vším potřebným a navíc s úžasnou ergonomií, rozsahem časů 30 až 1/4000 s, 3 FPS, synchronizací 1/125 s, stále ještě velkým a světlým hledáčkem (i když ne 100%), jakýmsi uživatelským programem ’P‘ (který jsem nikdy nepoužil – možná, že ke své škodě), stavovým displayem, “čudlíkem“ pro změnu nastavení, zásuvnými kartami pro různé motivy… ale také novým, úplně odlišným modulem pro patici blesku a dost drahou baterií, která docela rychle ubývala také díky motorovému posuvu filmu – ale zase jsem si nemusel vyrábět převíječ. AF fungoval – a řekl bych, že i podle dnešních měřítek dobře. Jenže jsem už nelétal; v tom samém roce na jaře se ze mne stal městský úředník - asistent starosty města.

Příležitostí k fotografování výrazně ubylo i díky úbytku času, který spotřebovávala moje nová životní role. Díky svému postavení jsem se setkával s různými zajímavými lidmi a dostával se na dříve pro mne nepředstavitelná místa a akce, kde ale většinou člověk s fotoaparátem nebyl příliš vítanou osobou, pokud ne rovnou ’persona non grata.‘ Přesto mám z těch časů nějaké snímky, ovšem víceméně pouze s osobní hodnotou – jako vzpomínky na proběhlé děje a setkání. Navíc jsem začínal stárnout a k přirozené lenosti navíc ještě byl dost opotřebovaný. Paradoxně mne osvobodily až prohrané komunální volby, po kterých stanul v čele města subjekt, s kterým jsem předtím vedl “válku“ a jenž se mě samozřejmě záhy a s gustem zbavil. A tak se ze mně stal důchodce (léto 2007)…

Chvíli jsem nevěděl, co dělat, ale na terase kulturáku bylo fajn a scházela se tam u piva bezva parta starých kamarádů. Jenže jsem tam nemohl být trvale a tak pilně pročítajíc inzeráty, koupil jsem na jaře 2008 v jedné pražské hospůdce od Petrika svůj doposud poslední fotoaparát – Konica Minolta Dynax 7D. Důvod výběru typu byl nasnadě: shoda bajonetu a tedy použití stávajících objektivů. To se ovšem záhy ukázalo jako ne úplně šťastné stejně, jako nemožnost použití starého blesku, který chodil jen na plný výkon. Manuální M42 skla po tátovi také ztratila svůj půvab a tak jsem se seznámil s jistým Jirkou Šefrnou, postupně nakoupil a zase v mnoha případech pak prodal spoustu vybavení, vstoupil a vykecával se v diskuzích na fóru ’fotografování.cz,‘ abych vzápětí přešel a dělal to samé ve zdejším fóru, seznámil se osobně při expedicích, ale také “jen“ virtuálně zde na stránkách, s mnoha báječnými lidmi a nakonec velmi překvapivě, ale i poněkud nezaslouženě, obdržel navýsost čestný titul ’Dynax Fotograf 2010‘ a musel tak napsat “pár slov“ o sobě, což tedy tímto za vydatného předení Adélky činím…

Popisovat TTD a vůbec vlastnosti téhle poslední Minolty je asi zcela zbytečné – většinou jste ji měli, nebo ji alespoň znáte. Snad tedy jen tolik, že stejně jako Martinovi ’UFF‘ se mi pořád skvěle drží.

V r. 1991 jsem si navíc také koupil videokameru VHS-C Sharp, později pak ještě modernější ’osmičku‘ Sony F-550E, díky čemuž mám i spoustu “pohyblivých“ záznamů a vzpomínek. Ale to už je docela jiná kapitola – alespoň až do té doby, než ty nové hybridy zcela ovládnou trh. Přikládat sem nějaké své snímky je celkem zbytečné; zúčastnění ví čím, co a jak fotím, jakých chyb se dopouštím a každý si je může ve fóru nebo v galerii vyhledat. Nakonec bude docela úspěch to, když někdo dočte až sem.

Zdraví Vás a vždy “dobré světlo“ přeje Pavel Burda